S ohledem na skutečnost, že jak právo na informace, tak právo na ochranu osobních údajů mají oporu v Ústavě, je třeba při střetu obě práva poměřovat ve světle takzvaného tříkriteriálního testu proporcionality, který zahrnuje:
■ test vhodnosti – ověření, zda je zásah do určitého základního lidského práva schopen dostát sledovanému účelu,
■ test potřebnosti – nelze využít jiného prostředku, který by do základních lidských práv zasahoval šetrněji či vůbec a
■ test přiměřenosti – vážení dotčených práv za účelem upřednostnění jednoho z nich. Více k testu proporcionality viz například nález pléna ÚS ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 nebo nález pléna ÚS ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/17.

V daném případě posuzoval Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 29. 7. 2009, čj. 1 As 98/2008-148) možnost poskytnout žadateli na žádost mimo jiné kopii z knihy návštěv Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 v konkrétním období. Žádost byla nejprve povinným subjektem zamítnuta. Stěžovatel se bránil tím, že v případě jména, příjmení a čísla průkazu totožnosti jednotlivých návštěvníků se nejedná o osobní údaje a odkazoval se na vyjádření Ministerstva vnitra v dopise ze dne 17. 6. 2008, ve kterém s výslovným odkazem na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů uvedlo, že v případě zaznamenávání jména, příjmení a čísla osobního dokladu návštěvníka se nejedná o osobní údaj ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb.

Nejvyšší správní soud dal žadateli za pravdu v tom smyslu, že vůbec nepovažoval číslo občanského průkazu za osobní údaj, a to ani ve spojení s jménem a příjmením daného návštěvníka. V rozsudku uvádí: „Současně se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s názorem žalovaného, že požadovanou kopii listu z knihy návštěv nelze poskytnout z důvodu podle § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., jelikož obsahuje osobní údaje […].“ Své rozhodnutí odůvodnil takto: „Za osobní údaj však zdejší soud nepovažuje ani jméno a příjmení osoby (návštěvníka) ve spojení s číslem jeho občanského průkazu. Ani na základě těchto údajů totiž není možné konkrétní osobu určit nebo kontaktovat. Neexistuje totiž žádný veřejně dostupný registr čísel občanských průkazů, v němž by bylo možné zjistit identitu osoby podle čísla průkazu. Navíc v případě čísla občanského průkazu se jedná o označení, které je v průběhu času proměnlivé.“ Podle NSS bylo tedy odepření poskytnutí informace v tomto případě nezákonné.

S uvedenými závěry soudu je třeba s ohledem na aktuální soudní praxi a interpretaci pojmu „osobní údaj“ dle GDPR nesouhlasit. Ačkoliv při znalosti pouhého čísla občanského průkazu určité osoby bude její identifikace velmi obtížná, nelze ji zcela vyloučit – viz obdobný přístup Evropského soudního dvora při posuzování dynamické IP adresy jako osobního údaje (rozhodnutí SDEU ve věci C582/14, ze dne 19. 10. 2016) nebo rozhodnutí, že identifikační číslo vozidla (VIN) může být osobním údajem (rozsudek SDEU ve věci C-319/22, ze dne 9. 11. 2023).

V předchozí judikatuře Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že jméno a příjmení samy o sobě obecně nejsou osobním údajem, „neboť zpravidla neslouží jako dostatečný identifikátor konkrétní osoby“ (rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2009, č. j. 1 As 98/2008– 148, č. 1944/2009 Sb. NSS). Nicméně stejně tak Nejvyšší správní soud judikoval, že otázka, zda dotčená osoba je, nebo není identifikovatelná, závisí vždy na okolnostech daného případu (viz rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 1/2011–156).

V daném případě poskytovala kniha návštěv nejen číslo OP, jméno a příjmení osoby, ale také informaci o tom, že jde o návštěvníka Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, jakož i konkrétní den a čas návštěvy, což ve svém souhrnu mohlo vést k identifikovatelnosti této osoby, a tedy k nutnosti přistupovat k těmto informacím jako k osobním údajům.

V současném právním prostředí by tedy rozhodnutí povinné osoby, která dané údaje vyhodnotila jako osobní údaje třetích osob (návštěvníků) a neposkytla je žadateli, bylo dle našeho názoru správné.

Rovněž před účinností GDPR řešil Městský soud v Praze (viz rozsudek č.j. 6 A 7/2014-46) otázku, zda je možné v rámci InfoZ poskytnout docházku konkrétní zaměstnankyně Archivu bezpečnostních složek za období červen, červenec, srpen 2013 a výkaz práce této osoby za totéž období. Povinná osoba žádosti nevyhověla s tím, že se jedná o osobní údaje, neboť součástí docházky je mimo jiné informace o tom, kdy zaměstnanec čerpá dovolenou nebo kdy a v jaké míře navštěvuje lékaře.

Městský soud v Praze se při rozhodování inspiroval (již překonanými) „platovými“ rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62, v němž NSS konstatoval poskytnutí informací o platu úřední osoby jako obecné pravidlo s tím, že tato informace se neposkytne pouze, pokud se daná úřední osoba na vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň nejsou dány pochybnosti o hospodárnosti vynaložených prostředků.

Městský soud tak ve světle této judikatury uzavřel, že informace o docházce konkrétní zaměstnankyně nezasahuje do jejího soukromí a není porušením ochrany osobních údajů: „Pokud vyjdeme z toho, že ve shora projednávané věci byla posuzována žádost o informacích o platu, která nebyla shledána natolik soukromou a osobní, aby nemohla být poskytnuta, tím méně podle názoru soudu se může jednat o informaci, která zahrnuje docházku do zaměstnání příslušné osoby (logický argument a maiori ad minus). Skutečnost, že z této informace lze vyčíst, zda příslušná osoba čerpala dovolenou, je podle názoru soudu nevýznamná – taková informace ještě neobsahuje nic osobního či soukromého, navíc taková informace je v reálném světě běžně zjistitelná i např. dotazem u příslušného zaměstnavatele, zda je taková osoba přítomna na pracovišti (např. i telefonicky přes příslušnou ústřednu). Informaci o návštěvě konkrétního lékaře pak podle názoru soudu, pokud je skutečně v systému docházky obsažena takto konkrétně (odůvodnění rozhodnutí je v tomto směru velmi obecné), podle názoru soudu není nutné poskytnout s tím, že se jedná o osobní informaci (kterou by hypoteticky mohla být informace, kdy a ke kterému lékaři taková osoba chodí); taková konkrétní informace se neposkytne, a uvede se pouze, že příslušný zaměstnanec měl omluvenou překážku v práci podle zákoníku práce. Taková skutečnost však neodůvodní odepření poskytnutí informace v celém rozsahu a obecně, jako se tomu stalo v tomto případě.“

Ani s výše uvedenými závěry městského soudu se nelze ztotožnit a ve světle dnešních právních předpisů už by dle našeho názoru neobstály. Především samotné použití logického argumentu a maiori ad minus a porovnávání poskytování informací o platech úředníků s informacemi z jiných sfér jejich pracovního (či i soukromého) života není namístě. Informace o platech veřejně činných osob představují v rámci InfoZ samostatnou kategorii (nově upravenou vlastní normou, § 8c InfoZ), a to z toho důvodu, že se jedná o vynakládání veřejných prostředků, nad nimiž má veřejnost právo vykonávat účinnou kontrolu (a je veřejným zájmem, aby se tak dělo). Naopak šikana zaměstnanců úřadu či sledování konkrétních dnů, kdy je/byl zaměstnanec v úřadu, a kdy nikoliv, již jakýkoliv veřejný zájem postrádá. V daném případě není pochybnost o charakteru požadovaného údaje (docházky konkrétní zaměstnankyně do práce) jako osobního údaje a je třeba posoudit, nakolik lze takový údaj poskytnout s odkazem na § 8a odst. 2 InfoZ (povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení), respektive v době vydání předmětného rozsudku MS v Praze obdobně znějící § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

V dané věci tedy bylo namístě provést test proporcionality, přičemž z relevantní nedávné judikatury Městského soudu v Praze (rozsudek č. j. 14 A 1/2023-40) lze citovat následující: „Ústavní soud rozlišuje mezi žádostí o informaci způsobilou přispět k diskusi v demokratické společnosti, týkající se veřejného zájmu, a informováním o detailech soukromého života jednotlivce, který nadto nevykonává veřejnou funkci (nález ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). […] Právo na informace však nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti. Je to právo na informaci v politickém slova smyslu, chápanou velmi široce, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti v jeho okolí.“

V daném případě tedy je – z pohledu současné judikatury – namístě provést test proporcionality a poměřit jednotlivá práva. Pro neposkytnutí detailních informací o docházce zaměstnankyně úřadu přitom svědčí již samotný výsledek dílčího testu potřebnosti, kdy lze konstatovat, že účelu kontroly výkonu veřejné správy (a dohledu nad prací zaměstnankyně úřadu) lze vyhovět poskytnutím jednodušší informace o celkovém počtu dní, kdy zaměstnankyně vykonávala práci.

Co se týče praktické aplikace § 8a InfoZ umožňující poskytovat osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy s ohledem na charakter jejich činnosti a větší míru veřejné kontroly, bylo s odkazem na toto ustanovení umožněno poskytnout například následující informace:

■ profesní životopis zaměstnance veřejnésprávy (rozhodnutí NSS sp. zn.9 As 359/2017),
■ služební hodnocení zaměstnance veřejné správy (rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 8/2011),
■ jmenný seznam osob, kterým bylo mimořádně uděleno státní občanství České republiky (rozhodnutí sp. zn. 1 As 78/2014),
■ informace o dosaženém vzdělání zaměstnanců veřejné správy (rozsudek MS v Praze sp. zn. 11 A 263/2018) nebo
■ členství soudců v KSČ (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10). Naopak jako informace, které poskytnout nelze, byly vyhodnoceny například:
■ informace o přestupku veřejně činné osoby (nesouvisejícím s její funkcí) nebo
■ informace týkající se členů rozkladové komise, kteří ale nebyli zaměstnanci úřadu.