Minutová sazba zubaře může být vypočtena z nákladů zahrnujících i dentální hygienu

V rámci zastupování našeho klienta provozujícího soukromou stomatologickou praxi, jejíž součástí jsou služby dentální hygieny, se nám podařilo dosáhnout precedentního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v otázce kalkulace cen ve stomatologii.

Jako výsledek tříletého sporu s kontrolními cenovými orgány vydal dne 26.9.2023 Nejvyšší správní soud rozsudek, ve kterém přisvědčil úvahám a zdůvodněním naší kanceláře. Podstatu sporu a právní argumentaci lze shrnout následovně:

Ceny zdravotních služeb, které jsou poskytovány účastníkům veřejného zdravotního pojištění a nejsou hrazeny z tohoto pojištění – tj. jsou placeny poskytovateli zdravotních služeb přímo pacientem – podléhají na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví pravidlům regulace cen podle § 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „Zákon o cenách“).

V souladu se Zákonem o cenách musí být ceny zubařů i dentálních hygienistů za zdravotní výkony nehrazené ze zdravotního pojištění tvořeny (kalkulovány) závazným postupem stanoveným v cenových předpisech Ministerstva zdravotnictví. V případě klienta se jednalo o cenový předpis Ministerstva zdravotnictví č. 1/2019/DZP, podle nějž lze do ceny zdravotních služeb promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady doložitelné z účetnictví a přiměřený zisk.

Ekonomicky oprávněné náklady definuje Zákon o cenách tak, že jde náklady pořízení odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady, technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu.

Klient kalkuloval ceny výkonů za stomatologické služby a služby dentální hygieny na bázi minutové sazby vycházející z celkových nákladů všech ordinací (stomatologie i hygiena) evidovaných v účetnictví. Minutová sazba obou profesí (zubař a hygienista) přitom byla vypočtena na základě váženého podílu na celkových nákladech.

Specializovaný finanční úřad, který u klienta provedl v roce 2020 kontrolu, přitom právě výše uvedené klientovi vytkl a považoval tento postup za rozporný se Zákonem o cenách a kalkulací věcně usměrněné ceny: „SFÚ s ohledem na uvedené tak nemohl na tyto náklady pohlížet jako na náklady ekonomicky oprávněné doložitelné z účetnictví, související s konkrétní regulovanou činností, a to především z důvodu, že kalkulace minutových sazeb platné pro stomatology neoprávněně zahrnovaly část nákladů souvisejících s provozem dentální hygieny a naopak kalkulace minutových sazeb platných pro dentální hygienu neoprávněně zahrnovaly část nákladů souvisejících s provozem stomatologických ordinací.“

Argumentace naší kanceláře ve sporu se specializovaným finančním úřadem spočívala v následujícím:

• sloučení nákladů je vedeno hospodárností (zjednodušení kalkulace) a skutečností, že více odpovídá reálnému fungování stomatologické ordinace spojení s dentální hygienou než formální rozdělení těchto nákladů.
• poskytované zdravotní služby (stomatologické ordinace a dentální hygieny) ve své podstatě nelze od sebe zcela precizně oddělit, a to ani při výpočtu nákladů. Dentální hygiena a stomatologové sdílí nejen ordinaci, ale i „know-how“, když při péči o pacienta postupují společně. Tomto ostatně odpovídá rovněž zákonný požadavek upravený v ust. § 17 odst. 2 zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, podle kterého je dentální hygienista při výkonu svého povolání povinen postupovat podle indikace zubního lékaře.

Nejvyšší správní soud nám dal však v rozhodnutí o kasační stížnosti za pravdu, když považoval za oprávněný odkaz na ustanovení § 17 odst. 2 zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, podle něhož dentální hygienista poskytuje péči na základě indikace zubního lékaře a pod odborným dohledem zubního lékaře asistuje při poskytování preventivní, léčebné a diagnostické péče. Je tek zřejmé, že činnost dentálních hygienistů je již přímo ze zákona provázána s činností zubních lékařů.

Stejně tak přisvědčil Nejvyšší správní soud naší argumentaci o faktické neoddělitelnosti řady nákladů stomatologie a dentální hygieny (nájem, elektřina, voda a další služby) Co se týče těchto společných nákladů, poukázal Nejvyšší správní soud na definici ekonomicky oprávněných nákladů dle Zákona o cenách, k nimž patří mj. „technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady“.

Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že cenové orgány ani nevysvětlily, jakým způsobem by mohla klient rozdělit náklady na obě činnosti, aby dostál jejich požadavkům. Paušální požadavek cenových orgánů na striktním oddělení nákladů na stomatologii a dentální není dle soudu požadavkem zákonným.