V nedávném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud (sp. zn. 2 As 253/2022 ze dne 26. 9. 2023) zabýval mimo jiné otázkou zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti zdravotnických pracovníků a ochrany osobních údajů pacientů ve vztahu k povinnosti vést a uchovávat cenovou evidenci dle § 11 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“).

Podstatu sporu a závěry soudu shrneme v tomto článku.

Rozhodná právní úprava a argumentace stran

     Ceny zdravotních služeb, které jsou poskytovány účastníkům veřejného zdravotního pojištění a nejsou hrazeny z tohoto pojištění, podléhají na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví pravidlům regulace cen podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, tj. jde o takzvané věcně usměrněné ceny.

     V souladu se zákonem o cenách musejí být ceny zubařů i dentálních hygienistů za zdravotní výkony nehrazené ze zdravotního pojištění tvořeny (kalkulovány) závazným postupem stanoveným v cenových předpisech Ministerstva zdravotnictví. V případě stěžovatele – poskytovatele služeb stomatologie a dentální hygieny – se jednalo o cenový předpis Ministerstva zdravotnictví č. 1/2019/DZP.

    Zákon o cenách pak ukládá v § 11 mimo jiné poskytovatelům zdravotních služeb podléhajícím věcně usměrněným cenám povinnost vést evidenci o cenách uplatňovaných při prodeji a tuto evidenci, stejně jako kalkulaci věcně usměrněných cen, uchovávat. Konkrétní obsah evidence pak zákon o cenách neupravuje a jeho prováděcí vyhláška č. 450/2009 Sb. uvádí v ust. § 1 odst. 1 pouze tolik, že evidence cen „musí obsahovat údaje, z nichž je zřejmý název, popřípadě druh zboží, určené podmínky, k nimž se cena vztahuje, výše ceny, za kterou je zboží prodáváno, a počátek a konec období, v němž se za tuto cenu prodávalo“.

    Stěžovatel coby zubní lékař je dle ust. § 51 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „ZZS“), povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozví v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.

    Současně je stěžovatel ve vztahu k osobním údajům pacientů správcem osobních údajů dle nařízení GDPR, a to osobních údajů spadajících pod definici zvláštní kategorie údajů dle čl. 4 a čl. 9 odst. 1 GDPR.

    Ve vztahu k účtování a fakturaci zdravotních služeb lze odkázat zejména na následující závěry soudů a Úřadu pro ochranu osobních údajů. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Afs 65/2004-47, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 6 Ad 23/2015-60, vyplývá, že na účetních/daňových dokladech vystavených v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb nesmějí být uvedeny takové údaje, které by představovaly porušení zákonné mlčenlivosti poskytovatele zdravotních služeb.

   V rozsudku Městského soudu v Praze se uvádí, že „… není rozhodné, na jakém nosiči jsou tyto informace zachyceny – nemusí se tak jednat o zdravotnickou dokumentaci. Rozhodné je, zda sdělením určité informace o pacientovi je zasaženo do ochrany jeho soukromého a rodinného života. Zákon nerozlišuje, o jakou konkrétní činnost poskytovatele v tom kterém případě v souvislosti s uloženou povinností mlčenlivosti se jedná, a tak není rozhodné, zda k porušení došlo v souvislosti s primární péčí či při činnosti administrativně ekonomické. (…) Stejně jako žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu uvádí, že tyto skutečnosti, byť se třeba mohou oddělení nemocnice, které vymáhá příslušné poplatky, jevit jako běžné, běžné rozhodně nejsou a mohou mít dopad do intimní sféry každého pacienta a mohou jej v sociálním prostředí poškodit. Navíc jejich uvedení závažně narušuje zažité veřejné povědomí o dodržování lékařského tajemství, které je podstatnou hodnotou naší společnosti i našeho hodnotového systému, přičemž je nutné důsledně trvat na dodržování této povinnosti (příslušná osoba je především pacientem, který oprávněně očekává důvěru na straně lékaře, že jej bude léčit a že o skutečnostech, které se lékař při léčbě dozví, bude dodržovat povinnost mlčenlivosti)“.

    V rozhodnutí ÚOOÚ ze dne 15. 3. 2010, č. j. SPR-0496/10-10, se uvádí: „Účastník řízení je povinen přihlédnout k charakteru osobních údajů a zvolit odpovídající relevantní opatření pro zajištění bezpečnosti při jejich předávání, čemuž výše popsaný způsob uvedení kódu diagnózy pacienta ve faktuře neodpovídá, když jeho uvedení nebylo nutné pro určení pacienta, ani pro určení rozsahu a předmětu plnění, a faktura, která není zdravotnickou dokumentací (ta, nikoliv faktura, obsahuje všechny informace potřebné pro zajištění návaznosti poskytování zdravotní péče) a která se zakládá do účetnictví, splňuje i bez kódu diagnózy pacienta náležitosti daňového dokladu.“

    Výše uvedené závěry jsou logickým důsledkem skutečnosti, že s účetním dokladem mohou přijít do styku i osoby, které nemají právo znát informace o zdravotním stavu pacienta, jemuž byly zdravotní služby poskytnuty.

    V soudem posuzovaném případě stěžovatel postupoval při vystavování příjmových dokladů za poskytované zdravotní služby v kontextu své povinnosti mlčenlivosti a výše popsaných závěrů tak, že na samotném příjmovém dokladu byl vždy uveden pouze obecný údaj o druhu poskytnuté zdravotní služby (například stomatologické ošetření). Podrobný popis služby, včetně konkrétních výkonů odpovídajících jejímu ceníku, byl součástí přílohy příjmového dokladu poskytované pacientům na jejich žádost, jak odpovídá ust. § 16 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Konkrétní výkony jsou přitom samozřejmě součástí zdravotní dokumentace pacienta, do níž má pacient a oprávněné osoby právo nahlížet.

    V rámci kontroly dodržování ustanovení zákona o cenách a souvisejících právních předpisů vyzval Specializovaný finanční úřad (dále jen „SFÚ“) stěžovatele k předložení ceníků zdravotních služeb v relevantním období, účetnictví a rovněž k předložení vystavených příjmových dokladů. Následně vyzval SFÚ stěžovatele k doplnění údajů, a to k vyplnění názvů konkrétních poskytnutých zdravotních služeb a příslušných cen do tabulky ke jménům pacientů, jimž stěžovatel poskytl v relevantním období zdravotní služby. Této výzvě stěžovatel nevyhověl, doplněním údajů by totiž došlo ke sdělení informace o zdravotním stavu pacienta. Stěžovatel proto upozornil SFÚ na svou povinnosti správce osobních údajů a zákonem uloženou mlčenlivost, z nichž vyplývá povinnost stěžovatele nepředkládat údaje o zdravotním stavu pacientů osobám, které nemají titul k jejich zpracování, respektive vůči nimž není ve smyslu ZZS povinnost mlčenlivosti stěžovatele prolomena.

    Stěžovatel konkrétně uváděl, že:

         a) dle recitálu 31 GDPR mohou být zvláštní kategorie osobních údajů zpřístupněny kontrolujícímu orgánu pouze „na základě právní povinnosti pro účely výkonu jejich úředních povinností“, přičemž povinnost předat osobní údaje nevyplývá v konkrétním případě z žádného právního předpisu; zároveň není naplněn žádný z titulů pro takové předání zvláštní kategorie osobních údajů dle čl. 9 odst. 2 GDPR;

         b) případy, kdy lze zákonnou mlčenlivost poskytovatele zdravotních služeb prolomit, upravuje § 51 odst. 2–4 ZZS, přičemž jde o výčet taxativní a nelze jej rozšiřovat. Požadavek SFÚ nespadá ani pod jediný ze zákonem předvídaných případů, kdy je možné informace o zdravotním stavu poskytnout;

         c) stěžovatel postupoval v souladu se zákonem o cenách a splnil svou povinnost vést cenovou evidenci již tím, že SFÚ poskytl ceníky zdravotních služeb společně s příjmovými doklady (jejichž povinnou náležitostí není konkrétní název zdravotní služby/výkonu). Tomu odpovídá komentář Ministerstva financí k cenovým předpisům platným od 1. 1. 1991 ze dne 27. 3. 1991 obsažený v částce 14-21 Cenového věstníku FMF ČSFR. Dle tohoto komentáře totiž platí, že „k účelům evidence může sloužit i ceník nebo účetní doklady prodávajícího, pokud obsahují ceny skutečně účtované a údaje o době jejich platnosti“.

    SFÚ s argumentací stěžovatele nesouhlasil a rozhodl, že došlo k porušení § 11 zákona o cenách tím, že cenová evidence předložená stěžovatelem neobsahovala dle SFÚ potřebné údaje, a k naplnění skutkové podstaty přestupku dle ust. § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách.

Závěry Nejvyššího správního soudu

    Nejvyšší správní soud se v předmětném rozhodnutí bohužel k samotné otázce vztahu mezi mlčenlivostí lékaře, respektive ochranou osobních údajů pacientů, a povinnostem poskytovatele zdravotních služeb dle zákona o cenách nevyjádřil.

    Při posuzování otázky, zda byl postup stěžovatele správný a doklady předložené při kontrole SFÚ dostatečné, totiž soud opřel své rozhodování o výklad obsahu evidence o cenách dle zákona o cenách a prováděcí vyhlášky. Souhlasil v tomto ohledu se stěžovatelem, že důvodová zpráva k § 11 zákona o cenách uvádí, že „návrh zákona stanoví povinnou evidenci pouze v nezbytně nutném rozsahu především pro účely regulace cen a kontroly jejího dodržování. Vychází z toho, že prováděcí předpis stanoví pouze nejnutnější okruh informací o cenách (přesná specifikace zboží, výše ceny, doba platnosti), přičemž ostatní údaje lze čerpat z evidence stanovené jinými předpisy, resp. z podkladů běžného hospodaření. Prováděcí předpis rovněž stanoví, kterých prodávajících nebo zboží se povinnosti evidence cen podle odstavce 1 písm. d) netýkají, nebo týkají jen v omezené míře (např. ovoce a zelenina na tržištích)“.

    Obdobné závěry pak Nejvyšší správní soud čerpal z komentářové literatury k zákonu o cenách: „Cenová evidence nemusí mít žádnou specifickou formu. Zcela postačuje, pokud výše uvedené požadavky bude splňovat evidence vedená k jiným účelům. Může se jednat kupř. o evidenci účetní či operativně technickou evidenci vedenou podnikateli v rámci jejich obchodní činnosti. Jednotlivé údaje a informace požadované prováděcí vyhláškou nemusí být na stejné listině. Pro účely evidence tedy může sloužit i ceník nebo jiné doklady prodávajícího, pokud obsahují ceny skutečně uplatňované a údaje o době jejich platnosti.“

    Dle soudu je tak zřejmé, že cenovou evidencí podle zákona o cenách a prováděcí vyhlášky nemusejí být jednotlivé příjmové doklady, u kterých by konec konců bylo poměrně obtížně splnitelné, aby z nich byl zřejmý „počátek a konec období, v němž se zboží za tuto cenu prodávalo“. Naopak stěžovatelem předložené ceníky naplňují výše uvedené požadavky na cenovou evidenci a stěžovatel se tak vytýkaného porušení § 11 zákona o cenách nedopustil.

    Popsaným rozhodnutím se tak Nejvyšší správní soud sice vypořádal s otázkou obsahu cenové evidence a dokladů potřebných k naplnění jejího vedení dle zákona o cenách, nicméně aspekt vzájemného poměru mezi cenovou kontrolou a povinností mlčenlivosti zdravotníka, respektive ochranou osobních údajů, který dosud není v judikatuře vyřešen, ponechal stranou.

■■■

JUDr. Ing. Eva Radová