V tomto sporu šlo v zásadě o to, že vozidlo bylo havarijně pojištěno, a to včetně pojištění na hodnotu nového vozidla (GAP). Klient vozidlo pořídil na leasing. Pojistnou smlouvu tak s pojišťovnou uzavřela leasingová společnost, klient nicméně hradil pojistné z této pojistné smlouvy. V průběhu trvání leasingové smlouvy došlo k pojistné události, kterou pojišťovna v rámci havarijního pojištění vyhodnotila jako tzv. totální škodu. Na GAP pojištění však pojišťovna plnit odmítla.

Leasingová společnost sice opakovaně namítala nesprávnost tohoto postupu a požadovala dlužné plnění i na GAP pojištění, ale soudně se této pohledávky nedomáhala, neboť podle leasingové smlouvy mohla plnění požadovat i od klienta. Klient současně neměl žádnou možnost, jak leasingovou společnost přimět k tomu, aby se své pohledávky vůči pojišťovně domáhala soudně. Vzhledem k tomu, že pojištěné vozidlo bylo zničeno, došlo k zániku úvěrové smlouvy a leasingová společnost provedla závěrečné vyúčtování, do něhož zahrnula zejména nesplacenou jistinu úvěru a škodu ve formě diskontovaných budoucích úroků. Na tuto svou pohledávku vůči žalobkyni v celkové výši 515 496 Kč započetl obdržené pojistné plnění ve výši 252 812 Kč a přeplatek na pojistném ve výši 6 576 Kč. Klient tak byl povinen uhradit leasingové společnosti na konečném vyúčtování leasingu částku 272 940 Kč. Pokud by pojišťovna plnila řádně, bylo by to jen 180 799 Kč.

Po posouzení případu jsme proto klientovi doporučili požadovat tuto částku po pojišťovně jako bezdůvodné obohacení. Předžalobní výzvu k plnění pojišťovna odmítla s odůvodněním, že nemá žádné podklady, z nichž by vyplývalo, že na pojištěném vozidle vznikla totální škoda. Argument, že přeci sama škodu vyhodnotila jako totální, odmítla s tím, že úprava totální škody podle havarijního pojištění a podle GAP pojištění se liší, neboť u primární pojištění postačuje, aby náklady na pojištění dosáhly 80% obvyklé ceny.

Pojišťovna argumentovala rozdílem mezi čl. 30 odst. 8 písm. b) Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění motorových vozidel VPPPMVV-8/2015 a definicí totální škody v čl. 55 pojistných podmínek, a uváděla, že podmínky pro naplnění definice totální škody v rámci havarijního pojištění jsou méně přísné než podmínky pro naplnění definice totální škody podle pojištění GAP. Pojišťovna přitom opominula obecnou definici totální škody obsaženou v čl. 2 pojistných podmínek. V čl. 2 Pojistných podmínek (jejich výkladových ustanovení) je obsažena definice obecná definice totální škody: „Totální škodou se rozumí zničení či takové poškození vozidla, že přiměřené náklady na jeho opravu jsou rovny nebo převyšují 100 % obvyklé ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí.“ Tato definice se v souladu s částí A. – Obecná ustanovení, čl. 1 odst. 4 použije i na všechna ustanovení části B. – Zvláštní část.

V čl. 55 pojistných podmínek, který se týká pojištění GAP, je totální škoda definována šířeji, když do totální škody je zahrnováno i odcizení vozidla, a to následovně: „Totální škodou se rozumí škoda na pojištěném vozidle vzniklá zničením nebo odcizením pojištěného vozidla, pokud nebylo do 30 kalendářních dnů od nahlášení policii nalezeno, a rovněž takové poškození vozidla, kdy přiměřené náklady na opravu vozidla jsou rovny nebo převyšují obvyklou cenu pojištěného vozidla, kterou mělo bezprostředně před pojistnou událostí.“  Vzhledem k tomu, že v předmětném případě došlo k poškození vozidla, jsou definice pro daný případ, tj. havarijní pojištění a pojištění GAP zcela v souladu.

Článek 30 odst. 8 písm. b) pojistných podmínek pouze stanovil, že „výše pojistného plnění pro vozidlo, jeho části včetně samostatně pojištěného čelního skla, obvyklou i mimořádnou výbavu vozidla včetně jejich částí se určí tak, že vzniklo-li právo na pojistné plnění z pojistné události, kterou bylo vozidlo zničeno, odcizeno nebo kterou bylo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu jsou rovny nebo převyšují 80% obvyklé ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je Pojišťovna povinna vyplatit částku ve výši obvyklé ceny, od které odečte obvyklou cenu zbytků vozidla.“

Uvedené ustanovení se týkalo pouze povinnosti žalované vyplatit hodnotu pojistného plnění v případě vysokých nákladů na opravu. Dané ustanovení tedy míří na likvidaci 2 typů pojistných událostí, a to těch, kde (i) náklady na jeho opravu jsou rovny nebo převyšují 80%, ale nedosahují 100% obvyklé ceny (ii) a totálních škod, tj. kde náklady dosahují nebo přesahují 100% obvyklé ceny.

Podali jsme proto žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně vydal zcela zmatečný rozsudek, ve kterém posoudil případ jako žalobu na plnění z pojistné smlouvy. U odvolacího soudu jsme však již v plném rozsahu uspěli, když odvolací soud rozsudku prvoinstančního soudu sám hodnotil tak, že „Právní posouzení věci soudem prvního stupně se zcela míjí s nárokem uplatněným žalobkyní v žalobě.“

Odvolací soud proto prvostupňový rozsudek změnil a rozhodl v plném rozsahu ve prospěch klienta, když ve věci samé přistoupil na naši argumentaci a uvedl, že:

• definice totální škody pro primární havarijní pojištění i sekundární GAP pojištění jsou obsahově shodné,
• jestliže pojišťovna v daném případě pojistnou událost z primárního havarijního pojištění likvidovala jako totální škodu, nemůže tento způsob likvidace následně měnit, a to zejména v případě doplňkového připojištění, které se odvíjí od primárního pojištění. To platí bez ohledu na to, zda jí zvolený způsob likvidace byl správný,
• se na věc obdobně použije rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 2552/18 ze dne 16.6.2020, který se týkal rovněž situace, kdy bylo pojištěno cizí pojistné nebezpečí: „Ústavní soud … dovodil, že stěžovatelka sice de lege lata nemá (přímo) právo na plnění z pojistné smlouvy, ale že je to právě stěžovatelka, která má, s ohledem na to, že je osobou, která vše financuje (a tudíž z toho očekává prospěch), primární zájem na tom, aby bylo z pojistné smlouvy plněno (v konečném výsledku) v její prospěch, a nikoli pojistník (banka), kterému může být v závěru lhostejno, zda získá finanční prostředky poskytnuté v rámci úvěru zpět od pojišťovny nebo od stěžovatelky. Ústavní soud poukázal také na vzájemnou provázanost pojišťovny a banky, v důsledku které banka hypoteticky nemusí mít zájem požadovat plnění od pojišťovny a může tak dojít ke vzniku patové situace, v rámci které by spotřebitel nemohl požadovat plnění přímo po pojišťovně a zároveň by neměl prostředek, kterým by mohl donutit banku k uplatnění pojistného nároku u pojišťovny.“

Odvolací soud tak pojišťovně uložil povinnost vydat klientovi bezdůvodné obohacení v plné výši, tj. ve výši odpovídající nevyplacenému pojistnému plnění, které v rámci vypořádání leasingové smlouvy klient uhradil leasingové společnosti namísto pojišťovny. Pojišťovna dané plnění včetně nákladů právního zastoupení uhradila patrně ve snaze zabránit tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud a aby bylo rozhodnutí veřejně publikováno.